Závist v mém životě nemá místo. Nezávidím lidem zlaté paláce ani nejnovější bouráky v garáži, nezávidím miliónové cifry na bankovních účtech. Jediné co tak trošku "závidím" je když vidím člověka, který je nadšený svou prací. Takovému člověku září oči nejen štěstím, ale i čirým zaujetím a dětinskou posedlostí.
V práci trávíme většinu dne, takže těšit se do práce je velká výhra. Když nejsme spokojeni v práci ,nejsme většinou tak úplně spokojeni ani v osobním životě. Někdy se s tímto stavem smíříme, jindy bychom rádi práci změnili. Bohužel však také ale často nevíme, co bychom vlastně doopravdy chtěli dělat.
Vidím to na sobě. Do práce chodím jen proto, že musím. Cítím se vyhořelá, nespokojená. U mne to není možná až tak znechucení nad vlastní prací, ale nad vztahy, které na našem pracovišti panují. Přestože mám pět kolegů, neexistuje něco jako kolektiv. Každý si hraje na svém vlastním písečku, každý chce být velitelem. Ten co má velit, nechává velit své podřízené. Pomluvy, stížnosti jsou na denním pořádku.
Momentálně do práce nemusím, užívám si mateřskou dovolenou se svými dětmi. Přestože mám ještě nejméně dva roky, které budu doma s dětmi, již teď přemýšlím nad tím, co budu dělat, až mi mateřská dovolená skončí. Jediné co zatím vím, že se nechci vrátit do původního zaměstnání. Ještě nedávno jsem ani netušila, co bych vlastně chtěla dělat, co by mě uspokojovala.
Dnes to už vím, jsem si jista, co by to mělo být. Chci se stát spisovatelkou, úspěšnou spisovatelkou na volné noze. Zatím mi však stále není jasné, jak to vlastně prakticky provedu. Nejspíš bych měla začít psát. Pevně věřím, že až se mi v hlavě usadí správný námět, sednu k počítači a moje prvotina spatří světlo světa. Bude to kniha, která se bude líbit čtenářům i kritikům. Úspěšný start k mému spisovatelskému povolání tak bude završen a já se směle vrhnu na psaní dalších a dalších knih :-)