pondělí 25. února 2013

Práce jako koníček. To je výhra!

Závist v mém životě nemá místo. Nezávidím lidem zlaté paláce ani nejnovější bouráky v garáži, nezávidím miliónové cifry na bankovních účtech. Jediné co tak trošku "závidím" je když vidím člověka, který je nadšený svou prací. Takovému člověku září oči nejen štěstím, ale i  čirým zaujetím a dětinskou posedlostí.

V práci trávíme většinu dne, takže těšit se do práce je velká výhra. Když nejsme spokojeni v práci ,nejsme většinou tak úplně spokojeni ani v osobním životě. Někdy se s tímto stavem smíříme, jindy bychom rádi práci změnili. Bohužel však také ale často nevíme, co bychom vlastně doopravdy chtěli dělat.

Vidím to na sobě. Do práce chodím jen proto, že musím. Cítím se vyhořelá, nespokojená. U mne to není možná až tak znechucení nad vlastní prací, ale nad vztahy, které na našem pracovišti panují. Přestože mám pět kolegů, neexistuje něco jako kolektiv. Každý si hraje na svém vlastním písečku, každý chce být velitelem. Ten co má velit, nechává velit své podřízené. Pomluvy, stížnosti jsou na denním pořádku. 

Momentálně do práce nemusím, užívám si mateřskou dovolenou se svými dětmi. Přestože mám ještě nejméně dva roky, které budu doma s dětmi, již teď přemýšlím nad tím, co budu dělat, až mi mateřská dovolená skončí. Jediné co zatím vím, že se nechci vrátit do původního zaměstnání. Ještě nedávno jsem ani netušila, co bych vlastně chtěla dělat, co by mě uspokojovala. 

Dnes to už vím, jsem si jista, co by to mělo být. Chci se stát spisovatelkou, úspěšnou spisovatelkou na volné noze. Zatím mi však stále není jasné, jak to vlastně prakticky provedu. Nejspíš bych měla začít psát. Pevně věřím, že až se mi v hlavě usadí správný námět, sednu k počítači a moje prvotina spatří světlo světa. Bude to kniha, která se bude líbit čtenářům i kritikům. Úspěšný start k mému spisovatelskému povolání tak bude završen a já se směle vrhnu na psaní dalších a dalších knih :-)

pátek 8. února 2013

Láska z internetu

Seznámili jsme se na internetové seznamce. Odpoledne jsem si psali, večer volali. Na druhý den přijel. Byla to láska na první pohled. Několik let jsme se míjeli. Vídali se na akcích. Jen jsme o sobě nevěděli.Byla to osudová láska. Mezi námi byla stokilometrová vzdálenost. Tu jsme překonávali autem, telefonem i emailem. Denně jsme protelefonovali několik hodin v kuse. Nemohli jsme se nabažit jeden druhého. Víkendy byly akční i romantické. Večery patřily vášnivému milování. Zahrnoval mne dárky, levnými i drahými. Plnil má nevyslovená přání. Mluvil mi z duše. Byla jsem v sedmém nebi. Byla to láska jako trám.Představila jsem ho kamarádům i rodičům. Všichni byli nadšení. Pak přišel konec. Neodepisoval na emaily, nevolal, nezvedal telefon. Za dva měsíce strohý email "Je konec, věci si odvezu až budu mít čas". Asi to nebyla osudová láska, ba ani jako trám. I tak končí lásky na první pohled.......

středa 6. února 2013

Zkouším partnery kolik toho vydrží


Jak různě se mohou cítit lidé ve vztazích. Mohou se cítit šťastně, mohou pochybovat, mohou se trápit. Pokud si přečtete níže uvedený příběh, možná  přijdete na to, že se chováte v podobných situacích podobně jako žena z našeho příběhu.

Jsem tři roky rozvedená. Měla jsem jednu vážnou známost, jednoho ženatého milence a nyní prožívám nový vztah. Během prvních dvou měsíců jsem měla pocit, že jsem našla svoji druhou půlku. Dělí nás od sebe asi 120 kilometrů. Vídáme se každý víkend. První dva měsíce jsme byli víceméně nepřetržitě 24 hodin ve spojení, ať už to byl email či telefon. 
Po několika týdnech vztahu se mi přítel přiznal, že mi lhal, že nebydlí sám, ale s bývalou přítelkyní. Slíbil, že do konce června odstěhuje, pak až dodělá zakázku, pak až… Nevydržela jsem to, a řekla mu, že mi to vadí. Počkala jsem asi týden a zase jsem mu řekla, že tuhle situaci nezvládám. Tehdy řekl, že tam spal naposledy a že se odstěhoval. Problém je v tom, že jsem mu přestala důvěřovat. Z jeho strany se rapidně snížila chuť se mnou komunikovat. Bohužel s tím, jak přítel snižuje kontakty se mnou, snižuje se i můj pocit, že jsem pro něj ta pravá partnerka. Na začátku jsme se domluvili, že uděláme vše proto, abychom spolu vydrželi, plánovali spolu dítě. Teď cítím, že se mezi nás něco postavilo a já bych to chtěla změnit. Chtěla bych se naučit s partnerem komunikovat o nepříjemných věcech tak, aby to nebral jako plané kňourání a neustálé si stěžování na něco. Ve vztazích se mi pořád opakuje to, že mám neustálou potřebu něco řešit. Partneři se mi tak postupně vzdalují. Uvědomila jsem si, že je to mým malým sebevědomím. Pokud se cítím jistá, je vše v pořádku. Ale jakmile mě chytne nějaká pochybovačná myšlenka, ztrácím půdu pod nohama a mám tendenci dělat hysterické scény. Jako bych své partnery potřebovala zkoušet kolik toho vydrží a když nevydrží, tak si vlastně říct: „měla jsem pravdu, nestál o mě“. Moc bych se chtěla zbavit této negace. Přiznám se ale, že ani po přečtení x knih, jsem nepřišla na to jak.

Co byste ženě poradili Vy? Má vztah šanci na přežití? 


Možná by pomohlo, kdyby se žena stáhla a nechala svého partnera, aby zabojoval. Muži jsou od přírody lovci a tak si cení žen, které nezískají jen tak lehce. Možná by pomohlo, kdyby žena dala muži větší svobodu. Muži se potřebují cítit ve vztahu volní. Muži potřebují také svobodu. Nechtějí, aby jim ženy stáli za zadky, nechtějí kontrolorky. Možná by pomohlo, kdyby žena zapracovala na svém sebevědomí. Nejspíš by pomohlo oboje.

Co byste poradili Vy?